NOVINKY

O nákup zdravotnických zařízení je obrovský zájem

Publikováno na webu zdravi.euro.cz a v časopisu ZDRAVOTNICTVÍ A MEDICÍNA, 10/2016

Advokáti kanceláře Urbášek&Partners Mgr. Vratislav Urbášek a Mgr. Zuzana Kolbasová, MBA, hovoří o trendech při zastupování nemocnic i jednotlivých zdravotníků.

Provázíte klienty velkými transakcemi, menšími kauzami i jednotlivými obchodními případy. Ve které z těchto rovin mluvíme o klientech ve zdravotnictví?

Vratislav Urbášek: Segment zdravotnictví jsme začali rozvíjet menšími kauzami pro velké nemocnice. Díky kvalitě naší práce nás nemocnice začaly oslovovat i v dalších sférách. V současnosti jsme schopni zastupovat nemocnice ve všech oblastech – od vyjednávání s odborovými svazy přes standardní odběratelsko-dodavatelské smlouvy, pracovní právo až po spory s pacienty. Je to rovina, kterou rozvíjíme a mocně jsme do ní investovali. Do budoucna by to měla být jedna ze tří nosných částí kanceláře. Zuzana Kolbasová: Nezapomínejme na M&A (fúze a akvizice – pozn. red.) sekci, kde klienty soukromoprávních korporací doprovázíme při prodejích a nákupech nebo prodejích částí jejich podniků či při restrukturalizacích. V sekci pracovního práva klademe poměrně velký důraz na specifické agenturní zaměstnávání ve zdravotnictví. Soustředíme se také na pomoc s legislativně náročnou agendou zaměstnávání cizinců v ČR.

Kdo jsou vaši klienti ve zdravotnictví? Ryze soukromé subjekty nebo zastupujete i státní, přímo řízené organizace? Souvisí jejich kauzy s povahou zřizovatele?

V. U.: Problémy jsou při chodu zdravotnického zařízení totožné. To, co je odlišuje, je tlak na zisk – u soukromých zařízení jsou upřednostňovány transakce, které mají kladný koeficient. To je mimochodem důvod, proč jsme na přelomu letošního roku začali poskytovat také účetní a daňové poradenství. Klienti se nás dotazovali například na výsledný dopad restrukturalizace na audit, daně, účetnictví. Druhá věc je, že státní subjekty nemají takovou míru akvizic. Soukromá zdravotnická zařízení zažívají v tomto ohledu obrovský boom. O nákup zdravotnických zařízení – od malých ambulancí až po obrovské nemocnice – je velký zájem. Tím také stoupá tlak na kvalitní právní podporu takové transakce.

Pokud hovoříme o soukromých zdravotnických subjektech, nakolik je české legislativní prostředí nakloněno podnikání ve zdravotnictví?

Z. K.: Zdravotnictví v ČR má jeden velký problém a tím je jeho politizace. Je to prostředí, kde se dost těžko odhadují podmínky pro příští rok. Příkladem je úhradový mechanismus zdravotní péče prostřednictvím úhradové vyhlášky. Nicméně podnikání se v českém zdravotnictví daří, což ostatně dokazují naši klienti, kteří zde působí léta. Vstupují do něho však i nové subjekty, včetně velkých finančních skupin. Je ale pravdou, že zdravotnictví je nejvíce volatilním odvětvím, jímž se v advokacii zabýváme. Oproti běžným strukturám klasických oborů podnikání má zdravotnictví vždycky něco navíc. Na zdravotnická zařízení jsou kladeny legislativní požadavky nad rámec běžné agendy. Například u HR a řízení zaměstnanců jsou stanovena obecná pravidla, která ve zdravotnictví navíc upravuje vyhláška o minimálních personálních požadavcích. Právo reguluje zdravotnictví víc. Podobný příklad se týká odbytu. Málokde existuje regulace, která by stanovovala, jaké klienty – myšleno pacienty – si máte pro své podnikání vybírat. Stejně tak regulace cen. U cen zdravotních služeb hrazených nad rámec veřejného zdravotního pojištění je uplatňována kontrola cenové přiměřenosti a cenotvorby. To se v jiných odvětvích nestává. Na zdravotnictví jsou kladeny větší legislativní požadavky než na jakýkoli jiný obor. Je ovšem nutné dodat, že soukromá nemocnice se díky zaměření na zisk víc snaží zefektivnit všechny procesy. U jakékoli změny, která se týká vedení personálu, plánování směn nebo nákupu zdravotnického materiálu, se s námi současný management dopředu radí jak případným sporům předcházet. Tím také hledá cesty jak přeorganizovat dosavadní činnost tak, aby byla efektivnější. Z našeho pohledu nejde jen o zisk, ale neustálou snahu zlepšovat procesy.

U státem/krajem řízených nemocnic důraz na ziskovost nevidíte?

V. U.: Ale ano, takový tlak existuje i u těchto typů zařízení, ale ne v takové míře. Soukromému subjektu jde o přežití. Státní subjekt ví, že pokud by se dostal do ekonomicky nevýhodné situace, vždycky se najde řešení. Soukromé subjekty takovou možnost nemají. Tím pádem ale mají také větší schopnost přizpůsobit se, nabízejí služby pro pacienty nad rámec standardní zdravotní péče. To státní subjekty nedělají a také jinak pracují s lékaři a zdravotnickým personálem.

Uvádí se, že řadu sporů mezi zdravotnickým zařízením a pacienty zaviní špatná komunikace. Vnímáte to ve své praxi?

V. U.: Raketově teď narůstají spory pacientů s nemocnicemi. To, co před čtyřmi lety začínalo jako jednotlivosti, dnes narůstá do desítek či stovek případů ročně a každý měsíc přibývají další. Souvisí to také se zrušením bodové vyhlášky, která stanovovala výši odškodného za poškození zdraví či úmrtí. Skutečně už přichází doba „malé Ameriky“, kdy řešíme kauzy s nároky v řádech milionů a nemocnice se s tím musejí vypořádat. Tím se zvyšuje tlak na personál. Vyšetřování těchto případů není nic příjemného, řeší je zdravotní pojišťovna, respektive pojišťovna, která nese pojištění nemocnice v případě negativních událostí. Dopady těchto případů tak mají přímý vliv na cash flow nemocnice v podobě růstu ceny pojištění. Lékaři jsou pak pod drobnohledem, zda nedělají chyby, které by mohly takové kauzy generovat. O to jsou lékaři nervóznější a vyhledávají preventivní právní služby. Proto se na nás obrací nejen management nemocnic, ale i jednotliví lékaři.

Je obecně známo, že tento trend se hodně dotýká odbornosti porodníků a gynekologů. Pozorujete jej také u jiných odborností?

Z. K.: Problémy vidíme napříč všemi obory. Jakmile jde o zásah do lidského těla někým, kdo není stroj, chyba může nastat. Navíc sem vstupuje subjektivní vnímání pacienta/klienta. V. U.: V gynekologicko-porodnické oblasti vzniká spousta sporů. Jak se zvyšuje povědomí o právech pacientů, vzniká někdy mylná představa, že pacient může po lékaři požadovat vše. Pak se opakovaně setkáváme s případy, kdy rodička automaticky požaduje sekci, má to napsané v porodním plánu a trvá na jeho dodržení. Porod je však proces, jehož vývoj nelze predikovat ani v případě, kdy během těhotenství nejsou žádné komplikace.

U nelékařských zdravotníků se často hovoří o neadekvátně nastavených kompetencích – nastávají zde třecí plochy?

Z. K.: S konkrétním sporem jsme se zatím nesetkali. Nicméně tento problém je tak velký, že v roce 2015 jsme se účastnili konference, kde jsme vysvětlovali právní aspekty nedostatečného rozdělení kompetencí. Je potřeba dívat se na věc ze dvou úhlů. Zaprvé člověk, který kompetence rozděluje na konkrétním oddělení nemocnice, musí vědět jak na to. Zadruhé se tím správným rozdělením zaměstnanci musejí řídit. Ze zákona kompetence zas tak špatně nastaveny nejsou, i zdravotnický asistent v něm své postavení stanoveno má, a když ho vykonává správně, ručí si za něj on sám. Není pravda, že by za něj nesla odpovědnost sestra, která řídí ošetřovatelskou péči. Její prací je management péče.

Mgr. Vratislav Urbášek
Mgr. Zuzana Kolbasová, MBA


O nákup zdravotnických zařízení je obrovský zájem

Publikováno na webu zdravi.euro.cz a v časopisu ZDRAVOTNICTVÍ A MEDICÍNA, 10/2016

Advokáti kanceláře Urbášek&Partners Mgr. Vratislav Urbášek a Mgr. Zuzana Kolbasová, MBA, hovoří o trendech při zastupování nemocnic i jednotlivých zdravotníků.

Provázíte klienty velkými transakcemi, menšími kauzami i jednotlivými obchodními případy. Ve které z těchto rovin mluvíme o klientech ve zdravotnictví?

Vratislav Urbášek: Segment zdravotnictví jsme začali rozvíjet menšími kauzami pro velké nemocnice. Díky kvalitě naší práce nás nemocnice začaly oslovovat i v dalších sférách. V současnosti jsme schopni zastupovat nemocnice ve všech oblastech – od vyjednávání s odborovými svazy přes standardní odběratelsko-dodavatelské smlouvy, pracovní právo až po spory s pacienty. Je to rovina, kterou rozvíjíme a mocně jsme do ní investovali. Do budoucna by to měla být jedna ze tří nosných částí kanceláře. Zuzana Kolbasová: Nezapomínejme na M&A (fúze a akvizice – pozn. red.) sekci, kde klienty soukromoprávních korporací doprovázíme při prodejích a nákupech nebo prodejích částí jejich podniků či při restrukturalizacích. V sekci pracovního práva klademe poměrně velký důraz na specifické agenturní zaměstnávání ve zdravotnictví. Soustředíme se také na pomoc s legislativně náročnou agendou zaměstnávání cizinců v ČR.

Kdo jsou vaši klienti ve zdravotnictví? Ryze soukromé subjekty nebo zastupujete i státní, přímo řízené organizace? Souvisí jejich kauzy s povahou zřizovatele?

V. U.: Problémy jsou při chodu zdravotnického zařízení totožné. To, co je odlišuje, je tlak na zisk – u soukromých zařízení jsou upřednostňovány transakce, které mají kladný koeficient. To je mimochodem důvod, proč jsme na přelomu letošního roku začali poskytovat také účetní a daňové poradenství. Klienti se nás dotazovali například na výsledný dopad restrukturalizace na audit, daně, účetnictví. Druhá věc je, že státní subjekty nemají takovou míru akvizic. Soukromá zdravotnická zařízení zažívají v tomto ohledu obrovský boom. O nákup zdravotnických zařízení – od malých ambulancí až po obrovské nemocnice – je velký zájem. Tím také stoupá tlak na kvalitní právní podporu takové transakce.

Pokud hovoříme o soukromých zdravotnických subjektech, nakolik je české legislativní prostředí nakloněno podnikání ve zdravotnictví?

Z. K.: Zdravotnictví v ČR má jeden velký problém a tím je jeho politizace. Je to prostředí, kde se dost těžko odhadují podmínky pro příští rok. Příkladem je úhradový mechanismus zdravotní péče prostřednictvím úhradové vyhlášky. Nicméně podnikání se v českém zdravotnictví daří, což ostatně dokazují naši klienti, kteří zde působí léta. Vstupují do něho však i nové subjekty, včetně velkých finančních skupin. Je ale pravdou, že zdravotnictví je nejvíce volatilním odvětvím, jímž se v advokacii zabýváme. Oproti běžným strukturám klasických oborů podnikání má zdravotnictví vždycky něco navíc. Na zdravotnická zařízení jsou kladeny legislativní požadavky nad rámec běžné agendy. Například u HR a řízení zaměstnanců jsou stanovena obecná pravidla, která ve zdravotnictví navíc upravuje vyhláška o minimálních personálních požadavcích. Právo reguluje zdravotnictví víc. Podobný příklad se týká odbytu. Málokde existuje regulace, která by stanovovala, jaké klienty – myšleno pacienty – si máte pro své podnikání vybírat. Stejně tak regulace cen. U cen zdravotních služeb hrazených nad rámec veřejného zdravotního pojištění je uplatňována kontrola cenové přiměřenosti a cenotvorby. To se v jiných odvětvích nestává. Na zdravotnictví jsou kladeny větší legislativní požadavky než na jakýkoli jiný obor. Je ovšem nutné dodat, že soukromá nemocnice se díky zaměření na zisk víc snaží zefektivnit všechny procesy. U jakékoli změny, která se týká vedení personálu, plánování směn nebo nákupu zdravotnického materiálu, se s námi současný management dopředu radí jak případným sporům předcházet. Tím také hledá cesty jak přeorganizovat dosavadní činnost tak, aby byla efektivnější. Z našeho pohledu nejde jen o zisk, ale neustálou snahu zlepšovat procesy.

U státem/krajem řízených nemocnic důraz na ziskovost nevidíte?

V. U.: Ale ano, takový tlak existuje i u těchto typů zařízení, ale ne v takové míře. Soukromému subjektu jde o přežití. Státní subjekt ví, že pokud by se dostal do ekonomicky nevýhodné situace, vždycky se najde řešení. Soukromé subjekty takovou možnost nemají. Tím pádem ale mají také větší schopnost přizpůsobit se, nabízejí služby pro pacienty nad rámec standardní zdravotní péče. To státní subjekty nedělají a také jinak pracují s lékaři a zdravotnickým personálem.

Uvádí se, že řadu sporů mezi zdravotnickým zařízením a pacienty zaviní špatná komunikace. Vnímáte to ve své praxi?

V. U.: Raketově teď narůstají spory pacientů s nemocnicemi. To, co před čtyřmi lety začínalo jako jednotlivosti, dnes narůstá do desítek či stovek případů ročně a každý měsíc přibývají další. Souvisí to také se zrušením bodové vyhlášky, která stanovovala výši odškodného za poškození zdraví či úmrtí. Skutečně už přichází doba „malé Ameriky“, kdy řešíme kauzy s nároky v řádech milionů a nemocnice se s tím musejí vypořádat. Tím se zvyšuje tlak na personál. Vyšetřování těchto případů není nic příjemného, řeší je zdravotní pojišťovna, respektive pojišťovna, která nese pojištění nemocnice v případě negativních událostí. Dopady těchto případů tak mají přímý vliv na cash flow nemocnice v podobě růstu ceny pojištění. Lékaři jsou pak pod drobnohledem, zda nedělají chyby, které by mohly takové kauzy generovat. O to jsou lékaři nervóznější a vyhledávají preventivní právní služby. Proto se na nás obrací nejen management nemocnic, ale i jednotliví lékaři.

Je obecně známo, že tento trend se hodně dotýká odbornosti porodníků a gynekologů. Pozorujete jej také u jiných odborností?

Z. K.: Problémy vidíme napříč všemi obory. Jakmile jde o zásah do lidského těla někým, kdo není stroj, chyba může nastat. Navíc sem vstupuje subjektivní vnímání pacienta/klienta. V. U.: V gynekologicko-porodnické oblasti vzniká spousta sporů. Jak se zvyšuje povědomí o právech pacientů, vzniká někdy mylná představa, že pacient může po lékaři požadovat vše. Pak se opakovaně setkáváme s případy, kdy rodička automaticky požaduje sekci, má to napsané v porodním plánu a trvá na jeho dodržení. Porod je však proces, jehož vývoj nelze predikovat ani v případě, kdy během těhotenství nejsou žádné komplikace.

U nelékařských zdravotníků se často hovoří o neadekvátně nastavených kompetencích – nastávají zde třecí plochy?

Z. K.: S konkrétním sporem jsme se zatím nesetkali. Nicméně tento problém je tak velký, že v roce 2015 jsme se účastnili konference, kde jsme vysvětlovali právní aspekty nedostatečného rozdělení kompetencí. Je potřeba dívat se na věc ze dvou úhlů. Zaprvé člověk, který kompetence rozděluje na konkrétním oddělení nemocnice, musí vědět jak na to. Zadruhé se tím správným rozdělením zaměstnanci musejí řídit. Ze zákona kompetence zas tak špatně nastaveny nejsou, i zdravotnický asistent v něm své postavení stanoveno má, a když ho vykonává správně, ručí si za něj on sám. Není pravda, že by za něj nesla odpovědnost sestra, která řídí ošetřovatelskou péči. Její prací je management péče.

Mgr. Vratislav Urbášek
Mgr. Zuzana Kolbasová, MBA


JoomShaper